- ČLÁNKY -




Nanebevstoupení Daniela Landy

Tak bizarní akce se v české pop music už dlouho nechystala: praotec zdejších skinheadů Daniel Landa bude zpívat ve vyšehradském katolickém kostele písně Karla Kryla „pro český národ“ za účasti biskupa Václava Malého a pěvecké pomoci sboru nevidomých dětí. Vstup pouze pro zvané. Zvědavec, kterému se podařilo sehnat nedostupný lístek, si mohl cestou namlouvat, že ultrapravicový vlastenec Landa jej nemůže už ničím překvapit. Jenže cesty boží jsou opravdu nevyzpytatelné. Je horký páteční podvečer a cestu k Bazilice svatého Petra a Pavla lemují desítky policistů a svalnatých příslušníků bezpečnostní agentury. Daniel Landa má totiž s koncertováním špatné zkušenosti: po vystoupení jeho někdejší skinheadské skupiny Orlík na jaře roku 1990 holohlaví fanoušci zbili v centru Prahy několik turistů s tmavou pletí. Landa od té doby koncertoval minimálně a za vydatné asistence bezpečnostních složek. Také v početném chumlu před vyšehradským chrámem Páně je vidět několik urostlých mladíků s holou hlavou, jen pár jich však přímo prozrazuje příslušnost ke skinům vysokými botami nebo jménem neonacistické kapely Vlajka na tričku. Svatostánek je brzy narvaný k prasknutí a krátce po osmé vchází na vyvýšené prostranství před oltářem skupina mužů v bílých řeholních hábitech s červenými kříži. Landa je mezi nimi. „Posaďte se, bratři,“ zavelí zpěvák a překvapené publikum ani nedutá. Frontman poprosí dav čekající před kostelem o klid a porozumění („nechovejme se jako zvířata, už toho bylo dost“) a v komorním aranžmá se pouští do zpěvu první Krylovy písně. „Často jsem si kladl otázku, kdo je viníkem toho, že to tak je. Kdo za to může?“ přemítá Landa mlhavě, když dozní poslední akord. „Odpověď jsem našel nedávno – já.“ Přestože zmatený divák zatím přesně netuší, kam Landova sebereflexe míří, když po další písni přijde čtení z Bible, věc se vyjasňuje. „Dlouho jsem přemýšlel, o čem ta kniha hovoří, a najednou v ní vidím Boha. Můj Bůh je láska“ říká zpěvák a přidává další Krylův kousek – Marata ve vaně. Připomeňme, že text pojednává o několika osobnostech, které v kolotoči dějin přišly kvůli svým názorům o život – Palachovi, Kennedym či Husovi. Pro takové hrdiny měl Landa vždycky slabost a téma ho evidentně dostává do ráže. „Zemřeli snad tihle lidi zbytečně? Vypadá to, že jo!!“ křičí holohlavý muž z kazatelny a v kostele je ticho jak před soudným dnem. Leč zkraťme to, řečnit se bude ještě dlouho: když Daniel Landa našel ve svém životě Boha, založil se svými blíže neurčenými bratry řád „Ordo Lumen Templi“, aby mohl svá slova o lásce obracet v čin. Neboť jen z opravdové a nezištné lásky všech můžeme znovu vzkřísit vlast. Z jeho řeči není docela jasné, co hodlá řád dělat, snad založí firmu a část jejího výdělku dá na resocializační programy. Slavnostně však Landa slibuje zmíněným osobnostem, že neumřely nadarmo. Pro další čtení z evangelia pak přivede ze sboru nevidomou dívku Alenku a dlouze a mlčky ji obejme. „Tohle je ono! To je vlast!“ vysvětluje důrazně Landa. Správný hrdina ovšem potřebuje také nepřítele a posluchač se za chvíli dozví, že Landův řád si bere za vzor statečné rytíře a hodlá bránit dobro stůj co stůj. „Ať se nás zlí bojej, my je nakopnem do zadku, když budou chtít brát věcem obsah,“ hřímá charismatický kazatel a podává důkaz odhodlání: „Vytáhněte pistoli a střelte do mě, mně je to jedno, kašlu na život a jsem připraven kdykoli zemřít.“ Nikdo z přítomných, zdá se, nehodlá Landova slova testovat, přece jen to není tak dávno, co tenhle vášnivý thajský boxer a majitel dvouhlavňové brokovnice s oblibou prohlašoval, že pokud nebude v sebeobraně zbytí, je připraven kohokoli provrtat kulkou. Doznějí příjemně zaranžované písně, biskup Václav Malý zavzpomíná na Kryla a po závěrečné Morituri te salutant se Daniel Landa loučí výkřikem: „Rozsviťte si slovo vlast, zapalte tu pochodeň!“ Do kostela proniká nadšený potlesk zvenčí, kde před projekčním monitorem zřejmě postávají příznivci ze starých časů. Přestože Landovo plamenné řečnění diváka nutí po očku pomrkávat, zda už se před kostelem nestaví hranice pro ty, kteří chtějí „krást věcem obsah“, při zpáteční cestě vlahým večerním Vyšehradem vzpomíná na obráceného skinheada chvílemi s pochopením. Spojením boha, vlasti a středověké rétoriky sice Landa vyšlechtil jakousi specifickou odrůdu kleronacionalismu, jeho hledačství a pomatený idealismus je ale v kontextu pragmatického českého šoubyznysu alespoň trochu vzrušující. Koneckonců – že by tenhle pořádkumilovný silák hledal recept na lásku u Johna Lennona, se ani čekat nedalo. Pokud ovšem bratr Daniel myslí svou konverzi vážně, měl by udělat jeden výsostně křesťanský čin: přestat se do nekonečna vymlouvat na „specifika tehdejší doby“ a jednoznačně se omluvit svým bližním s tmavou barvou pleti za to, že v Čechách pomáhal startovat jednu z nejodpudivějších kriminálních subkultur, která mnoho z nich připravila o zdraví a život. To nikdy neudělal, naopak další tvorbou na étos pouličního rváčství zřetelně navázal. Písně Orlíku o bílých jezdcích a vyleštěných botách navíc dodnes koupíte v hudebních obchodech a bylo by poněkud morbidní, kdyby chtěl Daniel Landa rozdávat chudým a potřebným právě z těchto tantiém. Autor: Petr Třešňák - tresnak@respekt.cz
ZDROJ: Nanebevstoupení Daniela Landy





Moc to bolet nebude

Už určitou dobu se snažím zjistit, kam chodí můj syn po zkoušce ve sboru. Říká mi, že mi do toho nic není, kam chodí po zkoušce ve sboru, žijeme ve svobodné zemi. Možná sice žijeme ve svobodné zemi, ale jestliže si lidi začnou po zkoušce ve sboru chodit, kam se jim zachce, velmi pochybuji, jestli naše země zůstane ještě dlouho svobodná. Co když můj syn chodí na schůze anarchistů anebo studovat Korán? Jak to můžu vědět?

Když lidé odmítají říct, kam chodí po zkoušce ve sboru, ohrožuje to celou tuto zemi. Tak jsem začal na syna vyvíjet určitou míru nátlaku. Pro začátek jsem mu prostě dal pytel na hlavu a připoutal jsem ho k ústřednímu topení. Přesvědčilo ho to ale?

Manželka měla tu drzost, že mi namítla, že to možná přeháním. Tak jsem jí taky dal pytel na hlavu a připoutal jsem ji k radiátoru. Syna jsem ale nepřesvědčil, aby mi řekl, kam chodí po zkoušce ve sboru.

Snažil jsem se ho vyhladovět, dával jsem mu jen studená jídla, oholil jsem mu hlavu, udržoval jsem ho ve stresových pozicích, nezhasínal jsem mu světlo, hrál jsem před dveřmi jeho cely hlasitou hudbu - prostě všechny ty normální věci, které ustaraný rodič dělá, aby se dověděl, kam jeho syn chodí po zkoušce ve sboru. Nebylo to k ničemu.

Váhal jsem a nechtěl jsem užít tvrdší metody výslechu. Pak mi přišel na pomoc Donald Rumsfeld. Četl jsem v New York Times memorandum, které bylo vypracováno dne 6. března 2003 pro amerického ministra obrany. Přesně vysvětlilo, co je a co není mučení. Protože, řekněme si to upřímně, nikdo z nás nechce mučit své děti, co kdyby se o tom dověděla policie.

To memorandum vysvětluje, že to, co může jako mučení vypadat, ve skutečnosti žádným mučením není. Konstatuje, že jestliže někdo "ví, že důsledkem jeho jednání bude silná bolest, pokud není působení takové bolesti jeho cílem, není u něho konkrétní úmysl, i když osoba nejednala v dobré víře."

Přeložíme-li to do srozumitelného jazyka, znamená to, že jestliže udělá rodič, v úzkostlivé snaze zjistit, kam jeho syn chodí po zkoušce ve sboru, něco, co jeho synovi způsobí vážnou bolest, je to mučením pouze tehdy, pokud je to působení bolesti jeho cílem. Pokud je jeho cílem něco jiného - například zjistit, kam jeho syn chodí po zkoušce ve sboru - mučení to není.

Mám v současnosti celou řadu kamarádů svého syna zamčených v garáži a dotýkám se kabely nabitými elektrickým proudem jejich pohlavních orgánů ve snaze zjistit, kam chodí můj syn po zkoušce ve sboru. Právník Dicka Cheneyho David S Addington konstatuje, že to je zcela v pořádku.

Takže já zatknu všechny děti v okolí, spoutám je řetězy a pošlu na ně psy. Možná nešťastnou náhodou tak jedno dvě usmrtím - ale nebude to mým úmyslem. A možná, že si vyfotografuju manželku, jak stojí na mrtvolách, ukážu ty fotky ostatním dětem a tak se snad konečně dozvím, kam chodí můj syn po zkoušce ve sboru.

[ zdroj ]