- RECENZE/REVIEWS -





Yacopsae "Tanz. Grosny, Tanz …" CD (Obscene Productions)

Pokud by se mě někdo zeptal na nejrychlejší a nejpřesnější evropskou kapelu, bez váhání bych řekl YACÖPSAE. Vznikli v Hamburku v roce 1990 a od té doby trápí uši posluchačů extrémní hudby svým nemilosrdně přesným pojetím fastcore-hardcore-power violence-grindcore mixu.

Agresivita některých desek je od začátku do konce vygradovaná, u jiných postupně klesá a pak je pár skupin, jejichž desky vás od začátku chytnou a nepustí - bez lítosti a obavy jestli Vás rozválcují nebo to rozchodíte. YACÖPSAE jsou přesně ta poslední varianta! Jeden čas to vypadalo, že každé jejich živé vystoupení je malým svátkem a nám se vyhýbají obloukem. Naštěstí za poslední dobu jsme je i v ČR mohli vidět několikrát po sobě. Navíc nový počin "Tanz. Grosny, Tanz …" vychází i na českém labelu Obscene Productions.

"Fuck Punkrock... This is Turbo-Speed-Violence!" je název jejich první 10" desky a i po letech mu jsou stále věrní! "Tanz. Grosny, Tanz …" je naprostá novinka a předem všechny ujistím, že je naprosto grandiózní. "Tanz. Grosny, Tanz …" je nejen název alba, ale také první vál, naprostý hit a skvělý otvírák. Nastaví laťku na "Turbo-Speed-Violence" a té se drží až do konce. YACÖPSAE jsou stroje s lidskou podobou - přesní, nápadití, agresivní. Po stlačení PLAY Vás chytne neviditelná ruka a 25 skladeb (26 minut) máte prostor jen na houpání hlavou, můžete se třást, kopat a zcela určitě zapomenete na všechno kolem sebe. Jsou meditační hudbou pro náročné! Jen stateční vydrží několik poslechů bez kratší pauzy na vydechnutí. Délka žádné skladby nepřesáhne 1:60 min. Není čas se nudit! Pro neznalé musím říct, že nejde o žádný noise-core. YACÖPSAE přesně ví, co chtějí a jejich schopnosti finální podobu drží pevně pohromadě. Mají svůj styl daný ultra rychlými a naprosto přesnými "stop and go" pasážemi. Kytarista a zpěvák Stoffel musel v minulém životě chodit minimálně na kurzy břichomluvectví. Jeho naječený zpěv je luxusní a strojově přesný. Nejen on, ale také bubeník Emu je pro mě malým zázrakem. Chlap jako hora, co řídí své škopky s naprostou jistotou. Když jsem ho viděl živě, stál jsem doslova s otevřenou hubou (ten navíc oproti dvěma předchozím vypadá na vášnivého filatelistu - citace Choroba Mysli zinu). Drobnosti a dokonale dopilované nápady dělají z YACÖPSAE jedinečnou kapelu. "Tanz. Grosny, Tanz …" je precizně vymyšlený, zahraný a nahraný. Skvělý obal, puntičkářství, s jakým je vše dotaženo a skvělý zvuk vše jen vyzdvihuje.

Album je kompaktní a celkově naprosto skvělé! Díky čitelné melodii mi zůstává v paměti táhlá "Deutschnational". Oproti předchozím je "pomalejší" s jasnou melodickou linkou. Ta zcela neskrytě vyleze v další naprosté hitovce "Frost" a "Kreislaufkollaps. Ty nás nechávají lehce vydechnout a jsou blahodárně osvěžující! Další část desky je nám bet lítosti naservírována a drží se hesla "Fuck Punkrock... This is Turbo-Speed-Violence!"

Nemá to sice moc společného s touto recenzí, ale baví mně jejich experimentování s popovými hity. Jsem učarovaný coverem The Cure na 10" picture splitu s brazilskými ROT - je naprosto úžasný!!!! Na YACÖPSAE stránce jsem četl, že dokonce plánují v tomto duchu natočit celou desku … no, už se těším! Všechny příznivce zajisté potěšili skvěle zpracovaným přehledem všech splitů, desek a kompilací, který je na jejich myspace profilu. Rozhodně stojí za omrknutí.

Není rychlejší a preciznější kapely …. FAST ON! (S)

Yacopsae
Yacopsae e-card
Obscene Productions

[19.09.2007]



Press Gang „s/t“ 7“EP (Hardware Records)

Nevím jestli to začali The Observers nebo Regulations, ale poslední dobou je nespočet kapel, které se vracejí ke kořenů hardcore punku. Označení "retro" punk nebude zcela mimo mísu. Většinou je to opravdu návrat k chytlavé punkové rytmice hrané s novou dravostí a energií! Je naprosto "fuck", jestli už to tady někdy bylo, tenhle „trend“ naprosto žeru. Pokud se nebudu zabývat Amerikou, kde je líheň těchto kapel naprosto nezmapovatelná, začnu přes Švédsko (Regulations), Holandsko (CITIZENS PATROL - ti svou muzikou propojují Evropu s U.S.A.. Vyšel jim singl na skvělém labelu NO WAY Records) a nebude daleko do Německa. Nebojím se říct, že v této části Evropy vzniká nová "scéna" se spoustou skvělých kapel. Vedle Short Fuse, The Italian Stallion, Chuck Damage, SNIFFING GLUE, DEPRESSIVE STATE, IDIOTS RULE jsou další německou partou Press Gang. Pocházejí z Münsteru (stejně jako Short Fuse). Ani podobnost baskytaristů P.G. a S.F. není náhodná, je to ten samý chlapík - sympaťák Pogo. Press Gang hrají podobně jako jejich kolegové hardcore punk, kde je důraz kladen na jednoduchou chytlavou punkovou rytmiku a hrubší zpěv. Prostě stará klasika v novém kabátě!

Na singlu je sedm energických pecek se skvělým zvukem. Desku jsem poslechl nespočetněkrát a musím říct, že se mi vryla pod kůži. Styl který P.G. hrají se nebrání melodické lince a ta dělá z poměrně krátkých skladeb snadno zapamatovatelné hitovky. Jednoduché stylové texty se k muzice naprosto skvěle hodí - ve všech najdeme pocity odcizení a frustrace. Hudebně nebude zklamaný nikdo, kdo má rád Government Warning, Short Fuse nebo Regulations. Samozřejmě navazující na odkaz starých U.S. D.C. kapel a stylově plachtí na stejných vlnách. Vyzvedl bych skladbu "No Sleep", což je skvělá pecka s The Observers atmosférou.

Nahrávka je z března letošní roku, singl vyšel vzápětí (po pár měsících je beznadějně vyprodaný, ale doslechl jsem se, že je plánovaný druhý press). V dohledné době by měl vyjít opět na Hardware Records. Pokud Vašemu uchu lahodí styl hardcore/punku, který je nastíněn v této recenzi, pak určitě omrkněte H.R. internetovou stránku. Myslím, že jeho produkce se bude profilovat do stylu U.S. NO WAY Records. Je to velice zajímavý label a Press Gang mi zní skvěle! (S)

Press Gang
Hardware Records

[10.09.2007]



Franklin Lakes „EP“ digipackCD (Machiavelli Records)

Švédsko vládne! Z téhle severské země pochází tolik skvělých skupin! V hardcore, crustcore, grindcore, „retro hardcore“ a zajisté i emocore je popiska „švédsko“ naprosto jasným stylovým zařazením. Většina pozornějších bude v obraze jen, co to slovo uslyší. Samozřejmě i Franklin Lakes, o kterých bude řeč, pocházejí z této části Evropy. Jejich tvorba je nepřehlédnutelně ovlivněná „švédskou emo školou“, navíc promíchaná s odkazem alternativně - exprimentálních kapel. Domovským městem všech je Sigtuna. Zde také hráli v různých hardcore punk kapelách. Se vznikem Franklin Lakes se rozhodli experimentovat a hrát více melodickou muziku. První skladby byly nejvíce ovlivněny anglickou alternativní partou Swervedriver a vůbec ty „první“ byly jen jejich covery.

Franklin Lakes se drží hesla „pod svíčkou je největší tma“. Jsou stínový hráči a skoro jsem si myslel, že po „Running All The Lights“ singlu přestali hrát. Opak je pravdou, občas vystupovali, tvrdě zkoušeli a byli několikrát ve studiu. Na „EP“ singlu je část skladeb z těchto studiových session a vyšla na labelu dvou členů kapely. Singl začíná nervní skladbou „Two Ways Young" s monotónní melodikou a vlastní zpěvovou linkou. Atmosféra je vygradovaná občasnými vyhrávkami a v závěru pak precizně „utnutá“. Franklin Lakes si umí výborně poradit s melodiemi a stavbou skladeb, v tom je jejich síla. „Young Missionaries“, druhá pecka je oproti první komplikovanější. Po poslechu prvních skladeb, musím říct, že kapela se vyhnula zklidňujícímu trendu. Jsou zde silné melodie, kytary i zpěv, jaký mám na Franklin Lakes rád. Nechybí ani body, které Tě „vezmou“ a vtáhnou do děje. Nová tvorba však působí hrubší „distort“ atmosférou a neurotičtějším dojmem. Opravdu úžasné jsou monotoní pasáže, které z jednotlivých skladeb rafinovaně vylézají. „Right Time“ je předposlední skladba - oproti ostatním více hitovější. „Sekaná“ rytmika tlačí písničku kupředu až rock´n´rollovým tempem a opět vygraduje parádně nepředpokládaným koncem. Během poslechu 5 skladeb můžeme prožít jaro, léto, podzim i zimu - pokud budete jen trochu chtít.

Nové EP potvrdilo, co jsem pocítil pár let zpátky - od první chvíle co jsem je slyšel, mně polapili a umí to stále! Hudebně se pohybují na hranici stylů a myslím, že jednoznačnému zařazení se vyhýbají i oni sami. Zároveň mi přijde, že kapela si za léta své existence šla více svou cestou, než aby se někam tlačila. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že zaujali posluchače naprosto odlišných žánrů. Světe div se, ale je to tak, nejeden noisecorista a grinder si pořídili jejich singl „Running All The Red Lights“. Vyjímky opět potvrzují pravidla a je fajn vidět platnost rovnice 2+2=4 a cítit, že hudba dokáže lidi spojovat. (S)

Franklin Lakes

[06.09.2007]



Idiots Rule "s/t" 7"EP (HATE Records)

Jsme zahlceni - vším možným i nemožným. Je to nepopiratelně jeden z problémů dnešní doby a někdy mi přijde, že před tím není úniku. Nejen komerční trh nám nabízí bohatý sortiment čehokoliv, ale i Ty naše "hardcore-punkové" vody na nás mohou mnohdy působit přesyceně. Dá se říct, že není problém sehnat jakoukoliv desku, po které toužíme. Množství kapel, které před pár lety prošly rozpadem, se opět dávají dohromady a vyráží na své reunion šňůry. V reedicích vychází spousta skvělých starých desek a spousta výborných nových! Přesycenost by se mohla jevit naprosto únavnou a úmornou. Taky je! Zase na druhou stranu, jako nic jiného pomáhá vytvářet "pocit z nového rána". Novou svěžest, kterou máte po tom, co jste po úmorném dni padli do postele a ráno se probudili s novým elánem. V hardcore mi to dávají nové a naprosto neznámé kapely. Jsou protipólem těm zaběhnutých, od kterých většinou už něco očekáváme!

Jako houby po dešti se objevují nové spolky, které nás vracejí v čase o desítky let zpátky. Nebudu to rozebírat celosvětově, zůstanu v sousedním Německu, kde je spousta nových a naprosto skvělých kapel. Hudebně i stylově se většinou nechaly ovlivnit hrubým americkým hardcore punkem z 80tých let. V našich končinách budou asi nejznámější kapelou této vlny Short Fuse z Münsteru. Vedle nich je spousta jiných, u nás méně známějších, jako například Chuck Damane, Press Gang, Depresive State, The Italian Stallion, Sniffing Glue nebo Idiots Rule. Oproti výše jmenovaným na mně působí víc punkově. Nejen kapely, ale i vydavetelství dodržují stylovou sladěnost - z těch novějších stojí určitě za pozornost Play To Destroy Records, Hardware Records nebo delší dobu fungující HATE Records. Všechny jsou německé a na posledním jmenovaném vyšel debutní singl Idiots Rule z Lipska. Tato poměrně mladá kapela ho nahrála po svém kazetovém demu. Je pro mě velice příjemným překvapením konce letošního léta, co víc - možná i celého roku.

Idiots Rule do nás na své debutní vinylové fošně natlačí šest pecek. Získali si mě od prvního poslechu! Jejich hudba vychází z kořenů hardcore a přitom působí svěže. Hardcore punk v jejich podání jede od samého začátku, jak má. Přímočaré a nápadité pecky mají skvělou melodickou linkou. Celkově skvělá atmosféra singlu je vyzdvižená jeho nasraností. Bicí to tlačí kupředu společně s kytarou. Skvělý je i výborný hrubý zpěv, který tak padne jak zadek na nočník. Přijdou mi jako mix Washington kapel z 80tých let, načichlých crustem a agresivitou SSD. Opravdu to šlape. Jsem zvědavý na živé vystoupení a další počiny téhle pro mě zatím naprosto neznáme party určitě sympatických lidí. Deska vyšla nákladem 1000 ks z čehož je 200 již prodaných. Prý jsem první, kdo si z Čech od kapely Ep objednal, tak neváhejte a buďte další - stojí za to! (S)

Idiots Rule
HATE Records

[27.08.2007]



Suffer „Strikes Back“ MCD (Suffer)

Nechce se mi věřit, jak čas běží rychle! Nedávno Suffer oslavili deset let a zároveň jsou to tři roky od jejich posledního alba „13“. Dlouho se nic nedělo, ale aktuálním singlem „Strikes Back“ o sobě dávají Suffer opět vědět. Nevím, kolik nynějších fans si pamatuje jejich začátky a zároveň si nejsem jistý, zda současná Suffer tvář může být blízká nynější podobě hardcorové „scény“. Ať tak či onak, jsou zpátky a stejně jako před léty mají v sobě stále dost emocí …

„Třebonští kapříci“ se ve svých začátcích nechali ovlivnit U.S. labelem Fat Wreck Chords. Za léta hraní se jejich tvorba na jednotlivých albech posouvala do melodičtějších poloh. Novou tvář Suffer nastínili již na posledním albu „13“. „Strikes Back“ je opět o kousek dál. Možná to přijde jen mně, ale Sufer začali být více sami sebou a přestali přemýšlet jestli hardcore hrají nebo nehrají. Vyzráli a svůj dar dělat melodické písničky rozhodně neztratili.

Kluci si s vypětím všech sil tento CD singl napsali, nahráli, graficky udělali a také sami vydali. Vždycky se na svých titulech podíleli prací i finančně. Nic jim nespadlo samo „do klína“ a této jejich snahy jsem si vždy cenil! „Strikes Back„ je kompletně v jejich režii! Nová Suffer tvář by se dala přirovnat k mixu kapel z Fat Wreck, lehce říznutých těmi „melo-patko-Victory“ spolky. První varianta je mi sympatičtější, druhá již méně. Součásný „emo-punkový“ model se mi čím dál víc vzdaluje, přesto v Suffer stále cítím víc sympatického. Mají osobitost i snahu dělat věci sami po svém. Je poznat, že skladby jsou dokonale napsané a Míra (Suffer kytara - zpěv, Studio Kamarád - zde nahrávka vznikla) věnoval spoustu času jejich produkci.

Na singlu je šest melodických skladeb vycházejících z kořenů melodického hardcore nebo pop punku. Oproti poslednímu albu „13“ působí zralejším a co víc - tvrdším dojmem. Jsou skvěle napsané a dobře poskládané. Ať to vezmu z jakého chci úhlu, tak v Suffer muzice vždycky bylo něco, co je oproti ostatním kapelám podobného stylu posouvalo o kus dál. Tím bodem je (a možná jen v mých očích), že jsou „rodina“. To se podle mně projevuje na nových skladbách víc než kdy předtím. „Mission Incomplete“, „Second Chance“, „Demon´s Laught“, „Just Another Love Song“, „Freak In My Mind“ a „One Last Day“ jsou s přehledem napsané, zahrané i zazpívané pecky. Celkově je „Strikes Back„ více o pohodě a o osobním každodenním životě, než o válce se světem.

Textově se také posunuli o velký kus dál. Autorem všech textů je bassák VikkTORR. Mají optimistický nádech, něco říkají a ve finálním sdělení jsou positivní, což obdivuji, protože to mě osobně po letech dost opouští!

Výtku, ač nerad, bych směřoval k designu. Nemám rád dva druhy obalů - gore se zohyzděnými kusy lidských těl a lechtivé s polonahejma ženskejma … ! Fakt sorry, ale tohle nedávám a působí to na mně nevkusně. Budu z 97% upřímnej, když řeknu, že tohle mně vždycky odradilo od koupě (možná i poslechu) desky. Tři procenta jsou vyjímky – poslední deska World Burns To Death, kde je obal v naprosté koncepci s jejím sdělením, 9“ palec Das Oath, protože je naprosto skvělej a 10“ Coche Bomba „Poco O Nada“, kterej jsem dostal od kamaráda Žrouta darem. Ten měl navíc děsnou radost, že sehnal desku s odkrytejma genitáliema a předělaným logem Ebulliton Records… he he he … . Takže asi tak!

Suffer „Strikes Back“ … (S)

Suffer

[21.08.2007]



Short Fuse “Blight” 7”EP/CD (Assault Records/Play To Destroy Records)

Short Fuse je velice tvrdě pracují skupina ze sousedního Německa. Nemají za sebou příliš dlouhou historii, před třemi lety nahráli své první demo a prostřednictvím nového singlu „Blight” obsahujícího šest skladeb dokumentují další část své tvorby. EP vychází opět na jejich domovském labelu Assault records a je předzvěstí nové desky, která by se měla v dohledné době natáčet. Na Short Fuse si velmi cením toho, jací jsou. Naprosto na nic si nehrajou a ani se nesnaží vydávat za někoho jiného či lepšího než ve skutečnosti. Nebojí se také vyjádřit zklamání ze svých životů, práce i z hardcore punk scény. Charismatického “frontmana” Seba si nejspíš budete pamatovat z Highscore, letos mu bylo 35 let a kromě zpěvu v Short Fuse obstarává i texty. Bezvýchodnost, rozčarovanost, hněv a nazlobené pohledy, plné frustrací i osobního vzteku, na naši společnost, - to všechno z nich uslyšíme! Ukrývá se v nich jedinečný pohled člověka, který v hardcore prožil dvacet let svého života a přesto není nikterak dogmatický a nikomu neříká, jak má žít! Nenajdeme v nich globální úvahy o světě, texty představují ryze individuální výpověď člověka nespokojeného se životem, který žije. Lyrika a komunikace se Sebem, to jsou dvě hlavní věci, kterými si mě Short Fuse získali.

„Bligh“ přináší šest nových písní tvrdého punku pro dělnickou třídu, jak se píše v upoutávce na Assault. Vracejí se tímto k samotným kořenům hardcore a odkazu kapel z 80.let - Washington, D.C. nebo Boston - možná ještě znatelněji, než tomu bylo na předešlých nahrávkách. Návrat nejen ke kořenům, ale také k podstatě této subkultury, kde jde o vyjádření vzteku, nesouhlasu, vnitřních pocitů a nasranosti. Šest pecek neučesaného hardcore-punku nás vrátí v čase, ale zároveň je z nich zcela nepopiratelně cítit svěžest. Jednoduché riffy hrají Short Fuse s důrazem a v tom je síla! Nezaměnitelný výraz hudební jde ruku v ruce s nezaměnitelnými osobními texty a touto propojeností se vše ještě umocňuje.

Podobně jako na předchozích nahrávkách Short Fuse nepolevují v ani naštvanosti, ani v osobním přístupu. Cesta, kterou se snaží jít, je vyšlapaná tvrdou prací. „Demo“ 7“, „s/t“ LP a „Fruitless Efforts“ 7“EP nepostrádají energii. Ta ze singlu „Blight“ naopak přímo sálá. Energie a výborně napsané skladby jsou jedním z důvodů, proč se deska (a nejen tato) tak skvěle poslouchá.

CD verze obsahuje kromě šesti nových skladeb singl „Fruitless Efforts“, „Demo“ a záznam části živého vystoupení v Richmondu z loňského amerického turné. Short Fuse odehrají většinu skladeb, dojde na covery Angry Samoans a Agnostic Front. Kvalita záznamu sice lehce pokulhává, ale je to bonus a živák.

Závěr? Jednoznačný – opět super! Short Fuse hrají gospely pro ty, kdo ztratili většinu svých iluzí, nenávidí svou práci a svého šéfa. :)(S)


Short Fuse
Short Fuse myspace
Assaule Records
Play To Destroy Records

[19.07.2007]



The Yellow Press "Ep" 7"EP (Sabotage Records)

Pamatuju si, když před pár lety hráli Yellow Press v Praze na Sedmičce, myslím že tenkrát to bylo společně s Born/Dead. Moc mě tenkrát kapela čtyř postarších chlápků nenadchla. Zvlášť ne potom, co mě jeden z nich - ten s basou a květákem na hlavě - chytil při koncertu za vlasy a prskal mi z pěti centimetrů do obličeje a druhej - ten s kytarou a ulíznutou patkou ala osmdesátá léta - mi poházel věci po backstage když hledal náhradní struny.. Nicméně jsem pak dostal jejich MCD a to mě docela bavilo. Napůl disco-punk a napůl DC scéna půlky devadesátých let.Ve stejném duchu se nese i jejich sedmipalec na Sabotage Records. Recept je jednoduchý - rock'n'rollové bicí, disco basa a nápadité kytarové riffy. K tomu vokál, u kterého mi přijde, že mám zpomalený gramofon. No, raději jsem si to pustil i na internetu a zjistil jsem, že zpěvák opravdu disponuje vysoko položeným hlasem, ale s takovým zabarvením, že to zní jak zpomalující se deska. Když Yellow Press poslouchám, nemůžu se taky zbavit pocitu, že v jejich hudbě slyším Fugazi nebo Embrace, zvlášť co se týče kytar a riffů, které znějí jakoby tak nějak mimochodem. Vlastně celá kapela mi možná zní tak nějak mimochodem - spíš se mi zdá, že jde o gang sígrů z vedlejší ulice, kterej z nudy založil kapelu, řeže do nástrojů co to jde a ctí pravidlo, že v jednoduchostí je síla. Parta štamgastů z vaší lokální hospody. Jo, jinak tenhle sedmipalec byl nahraný ve zkušebně, což myslím předchozím větám jen dodává na síle.
By: Šaman

The Yellow Press
Sabotage Records

[13.07.2007]



Splitter „Avskrackande Exemplar“ CD (Obscene Production)

Hrubost, bezvýchodnost, prázdnota bez vidiny zlepšení… Pocity, které známe ze svých životů. Většinou nás zaskočí v okamžicích, kdy jsme na ně nejméně připraveni. O to víc podrážejí nohy. Album „Avskrackande Exemplar“ je podobně neuchopitelné - od prvních tónů mně odrovnalo naprosto neočekávanou silou. Splitter jsou uragán převedený do not, hudební apokalypsa s jistou kostrou a pevnou formou. Kapela pochází ze Švédska, tedy ze země, kde snad žádná kapela není špatná a tihle grindcore maniaci to potvrzují na 120%!

Svým aktuálním albem zajisté potěšili spousty grindcore nadšenců. Grindore posouvají o kousek dál (v tom nejlepším slova smyslu). 21 pecek v rodné švédštině je řízeným uragánem a očekávat od nich můžete všechno, co k tomuto stylu patří. Od začátku do konce mrazí, navodí atmosféru padajících mraků a útočících vodních stěn. Neznamenáme nic a Splitter tuto nicotu vystihují svou hudbou. Tma před očima, zalehnuté uši a vstřebáváme všechno co nám servírují!

Vyhrávky a změny dělají skladby čitelnější a pestřejší. Naprosto výborné jsou emotivní pasáže, které dávají skladbám srdce a – lehce - optimistický nádech. Jsou úžasné, ale zmizí stejně rychle jako přišly. Různorodost „Avskrackande Exemplar“ bych přirovnal ke dvěma albům CYNESS. Spojena je zde agrese rozjetého buldozeru z jejich prvního alba se stejně rozjetým, ale rozvážnějším, strojem z desky druhé. Precizně zahrané s občasným metalovým nádechem a bezchybným zpěvem. Ten je pro tento styl obzvláště důležitý. Dělá z vlny grindcore to, čemu se říká „song“ a živel zpřehledňuje. Splitter vokalista je naprosto úžasný a hodně mně jeho projev baví …

Splitter jsou pro mě letošním překvapením a objevem číslo 1. Jsem nadšen! Parádní je malovaný obal, který podbarvuje depresivní náladu. Vrány, lebky, ostnaté dráty … prostě na své si přijde každý. Super, super, super!!! Díky Čurby! GRIND ON! (S)

Obscene Production
Splitter

[26.06.2007]



Adjudgement "Human Fallout" CD (Engineer Records)

Adjudgement jsou téměř rodinná kapela. Sešli se v ní dva bráchové se svým bratrancem a jedním kamarádem. V téhle podobě své nástroje drhnou už od počátku devadesátých let. Není tedy divu, že první co mě napadlo při poslechu byli Strife a jejich tvrdý a rychlý hardcorepunk. Chlapíci teda rozhodně nezanevřeli na své kořeny, ale zase se nedá říct že by to byla prostá vykrádačka. Přeci jen je rok 2007 a v kurzu jsou kapely na Rivarly a Reflections, takže tenhle melodickej oldschool je cítit na sto honů. Vokál mi navíc hodně připomíná Outlast nebo Section 8 (Śvédsko vládne!) a musím se přiznat, že když jsem se v bookletu dočetl že v Adjudgement hraje člověk se jménem Henke, tak jsem porovnával fotky s Outlast :). Stejně jako u většiny oldschool hardcore-punk kapel z Německa nebo Rakouska v té hudbě cítím nějaký chlad, pořádek, uhlazenost. Nevím, čím to je. Možná jen tím, že je baví si s nahrávkou dlouho hrát ve studiu.

Když jsem si CD pustil, tak jsem čekal spíš texty ve stylu „friendship, family, unity, straight-edge,...“, ale překvapily mě politické texty napsané přímočaře, takže docela zhusta. Paleta témat je docela pestrá – od chudoby ve třetím světě přes vězeňský systém a globální ekonomiku k fashioncore a násilí v pitu. Docela respekt, vzhledem k tomu, že kapela funguje 14 let a členům už asi bude něco přes třicet.

Ačkoliv tohle není hudebně přesně můj šálek čaje, Adjudgement docela fandím. Už jen kvůli tomu, že je kapela asi hodně baví.
By: Šaman

Engineer Records
Adjudgement

[26.06.2007]



Nathaniel Sutton „Dramatic Scene“ CD (Engineer Records)

Poslední dobou se můžeme velice často setkat se všemožnými podobami sólových projektů. Kanaďan Nathaniel Sutton se touto vlnou také nechal unést a na svém debutním album „Dramatic Scene“ nám prezentuje svůj vlastní názor na sólovou tvorbu. Pohled o kousek jiný, novátorský a neotřelý.

Se zařazením do klasických škatulek nepočítejte. Nahtaniel Sutton tvoří to, co cítí a svým osobním přístupem vytváří prostor pro vlastní cestu. Nenabízí nám jen sebe se svou kytarou, jako je tomu u většiny podobně laděných zpěváků. Ve své tvorbě kombinuje rockovou tvorbu s elektronickými samply. Vytváří kulisu, někdy méně jinde více dominantní a ta podbarvuje nebo zcela vytváří náladu jeho skladeb. Samozřejmě s ohledem na zpěv a kytaru. Texty jsou příběhy a celé album je z těchto jednotlivých příběhů složeno.

Hudebně mi Nathaniel Sutton přijde ovlivněný Sisters of Mercy, The Cure, Mobym a dávkou jiných stylů. Například skladba „Propaganda“ je díky elektronickému „spodku“ téměř taneční. „Dramatic Scene“ je album která spojuje spoustu stylů, pohledů a nálad. Líbí mi jeho osobitost a snaha dělat věci trochu jinak. Někdy je však rozmanitost až tak velká, že celek působí překombinovaně.

Neříkám, že „Dramatic Scene“ je hardcore, neříkám že to je rock … . Není to také dobré jako například Geoff Farina nebo Austin Lucas, ale má to něco do sebe! (S)

Engineer Records

[12.06.2007]



Austin Lucas / Chuck Ragan „A Split Seven Inch Records“ 7“EP (Hometown Caravan Records)

Německý Hometown Caravan Records se už v počátcích svého vzniku zaměřoval na vydávání sólových a písničkářských projektů. Ani jeden z nových titulů není vyjímkou. Krásný decentní obal svým motivem prázdné silnice v rozlehlých lesích dává tušit, že nás čekají pohodové a klidné skladby. Postaraly se o ně Austin Lucas a Chuck Ragan, kteří svou tvorbou oživují tradici klasického amerického coutry, blugrassu, písničkářství a silných příběhů.

Klasický cruster a citlivý chlapík - to jsou dvě tváře Austin Lucas. Na svůj talent upozornil debutní deskou „The Common Cold“. Poslouchat jeho hlas je zážitek. Jeho písničky jsou příběhy o tom, čím prošel a co zažil. To, že dokáže zaujmout a vtáhnout do děje, není - myslím - potřeba povídat. Křest této desky se ale již pomalu stává minulostí a do té ji ještě více odsouvá tento split (s ‘Oakland Style’ skladbou) a hlavně nové dlouhohrající album. ‘Oakland Style’ je skvělá písnička a nastiňuje, kam se Austinova tvorba posunula. Od prvních tónů je jasné, že se více a více přibližuje k odkazu tradičního amerického country. Cítím návrat ke kořenům, který i přesto působí mladě a svěže. Austin i jeho hlas vyzráli. Díky spoustě odehraných koncertů, ale i jinému studiu působí Austin bezprostředně a jistě (víc než kdy předtím). Oproti debutu je tak znát výrazný pokrok snad také díky tomu, že Austinovi vypomohla kapela „The PressMen“. Za tímto názvem stojí dva chlapíci - Ricky Olsson a Robert (Fló) Hosnedl. ‘Oakland Style’ lze brát jako předzvěst nové desky "Putting The Hammer Down". Austin v ní svou osobitostí posouvá country odkaz zas o kousek dál (a nám blíž).

O druhou stranu se postaral Chuck Ragan. Nebylo by moc fér vyzdvihnout fakt, že byl zpěvákem kapely, která svého času dost znamenala – Hot Water Music. Jeho hlas nejspíš většina fandů HWM pozná ihned. Prezentuje se písničkou “Dont Cry If You´ve Never Seen The Rain”. Oproti Austinově straně je kytarovější a méně coutry. Budí ve mně dojem Hot Water Music zahraných jen na španělku, bez jakéhokoliv doprovodu. Atmostéra je podtržena fajn autentickým “živým” zvukem, jakým nahrávka působí a samozřejmě také výrazným prvkem, jakým je foukací harmonika. Chuck má charismatický hlas, který – třeba jen s kytarou - zní opravdu dobře .

Fajn split! Jediné co mě na něm mrzí, je jeho délka, ale to jsem oběma ochotný odpustit... Ze zaručených zdrojů se ke mně donesla informace, že je v plánu pokračování - opět Austin Lucas vs. Chuck Ragan. Vyjít by mělo v dohledné době ve “státech”a to jako velká deska. Uvidíme! V každém případě už teď se můžete těšit na Austinovu velkou desku "Putting The Hammer Down", je skvělá! (S)

Austin Lucas
Hometown Caravan Records

[03.06.2007]



Elemae "Popular Misconceptions Of Happiness" CDdigipack (Engineer Records)

Engineer je vydavatelství, které v současné době spojuje mnoho skupin různých hardcore i post-hardcore stylů. Tuším, že Craig (zpěvák Elemae) provozuje jeho americkou pobočku a také Elemae pocházející také ze země za velkou louží. Na svém debutním albu "Popular Misconceptions Of Happiness" nám nabízí čtrnáct skladeb, které jsou mixem klidného post hardcore smíchaného s post punkem či alternativním rockem. Není toho mnoho, co bych o nich mohl napsat, protože doposud mi název nic moc neříkal. Co mne ale zaujalo, je seznam oblíbených alb, které mají jednotliví členové v profilech na své stránce. Jsou to: Sunny Day Real Estate „Diary“, Seaweed „Spanaway“, Fugazi „Repeater“, Fugazi „The Argument“, Supertouch, Husker Du „Zen Arcade“. Všechny kapely i alba mám moc rád a proto ve mně bylo před puštěním CD očekávání.

Od prvních tónu Elemae navozují příjemnou nevtíravou atmosféru a vracející nás o pár let zpátky do nejlepšího Sense Field období. Jejich hudba je klidná, přesto energická a doplněná dostatečnou dávkou výbušnosti. Skladby mají děj a nepůsobí monotónně. I když album svojí délkou přesahuje 54 minut, baví. Líbí se mi ta „osobitost“. Elemae nesázejí na žádné přeslazené linky, ani na vtíravý popový zpěv. Tohle je pozitivní cesta zpět – do časů, kdy kapely jako Sense Field, Texas Is The Reason, Farside tvořily melodickou odnož hardcore scény.

Velmi kladně hodnotím zvuk celé nahrávky. Kapela se nás nesnaží ohromit brilantním digitálním soundem. Příjemný autentický zvuk alba je trefa do černého a celkově jen vyzdvihuje jeho atmosféru. "Popular Misconceptions Of Happiness" působí uceleně a všechno do sebe zapadá s milimetrovou přesností. Z ucelené koncepce vyleze pecka „Soapbox Podium“ (působící více hitově). Její kytarová linka se mi příjemně zaryla do hlavy. Ostatní skladby do sebe zapadají jako puzzle. Jejich precizní skladba dává albu spád a vyzdvihuje jeho silné momenty. Zvláštně znějí bicí. Je na ně kladen velký důraz a jejich „plechovkový“ zvuk mi zpočátku příliš neseděl. Po několikátém poslechu ale uznávám, že znějí neotřele a zajímavě!

Digipack verze je druhým pressem a vychází ve spolupráci Engineer s malayiským vydavatelstvím Embrace. Kromě pěkného digipack obalu jsou zde dvě bonusové skladby a videodokument mapujícím historii kapely. Příjemné! (S)

Elemae
Engineer Records

[12.04.2007]



The Idoru „Monologue“ CD (Edge Records)

S muzikou maďarských The Idoru jsem se poprvé setkal před několika lety a bylo to učarování na první poslech. Zpráva o jejich novém albu byla jednou z mála radostí, které mě v šedi pracovních dní potěšily. Tahle skupina má dar dělat skladby v jedné rovině se silným hráčským potenciálem, vynikajícím zpěvem a emotivní atmosférou, aniž by zapadla do přeslazených vod. Propojuje hardcore/punk s rockovou svižností a metalovými vyhrávkami.

The Idoru nejsou žádnými nováčky a minimálně od roku 2003 pracují na své diskografii. Po debutním singlu, albu a singlu „Hopeless Illusions“ (DeadButcher) přichází s druhou dlouhohrající deskou „Monologue“. Sleduji jejich tvorbu od samého začátku. Titul od titulu vypracovávají svůj styl k větší dokonalosti. Instrumentální zručnost je podtržena hlasem zpěváka Andyho. Podle jeho zabarvení poznáme The Idoru s jistotou. Zvládá spoustu poloh, má úžasný rozsah a hlas. Přesto zůstává v dokonalém souladu s hudbou. Všechna tato pozitiva, předchozí nahrávky a živé koncertování zúročují na „Monologue“. Jsou zde přesně takoví, jaké jsem je očekával a chtěl. Zároveň přicházejí s novými prvky, které jejich hudbě dávají další rozměr. Na nové desce působí rockovějším dojmem. Zároveň neztrácejí svůj švih ve spojení s osobními texty a energií. Zaujmou po prvním poslechu, a i přesto je ocením po týdnu poslouchání. Mají hloubku!

„Monologue“ je první instrumentálka a zároveň intro, na které navazuje „When the Morning Comes". Už tady je cítit, že Idoru nepolevili a jsou v plné síle. Silné melodie a výborné nápady jsou vyzdviženy vypracovanější strukturou skladeb, která je nechává vyznít členitějším dojmem. Hned v další „Refused Day by Day“ můžeme slyšet typické Idoru postupy, které jsou v polovině proloženy skvělými bicími a parádním řevem plynule přecházejícím do známé polohy. Nemohu nevyzdvihnout pátou pecku „Monochrome“. Její pozvolný začátek graduje do vynikajícího refrénu. Skvělé! Na albu můžeme během 38 minut slyšet 10 silných, propracovaných písniček.

Grafika „Monologue“ je opět sympatická a jen podtrhuje dobrý dojem, který ve mně po poslechu je. Toto album je skvělé (to je z téhle superlativní recenze asi zřejmé). Není mnoho kapel s takovým potenciálem. (S)

The Idoru
The Idoru "Monochrome" (video)

[12.04.2007]



Army Of Flying Robots "Discography part one 2001-2005" CD (SuperFi Records)

Slovo „Army“ znám z názvů hned několika skupin. Army Of Flying Robots jsou, myslím, třetí, které si v rychlosti vybavím. K hudbě, co hrají, si lepší vybrat nemohli! Je vtipný a ujetý zároveň a zcela koresponduje s mixem fastcore/hardcore/grindu okořeněného špetkou sludge s metalem, co produkují!

Tahle pětice z Nottinghamu (UK) je naprosto úžasná. Úžasná, úžasná a ještě jednou úžasná. Položila mně na prdel velkým stylem. Nebojím se říct, že již dlouho mně žádná skupina tak nezaujala. Ihned, jak jsem na ně narazil, začal jsem si shánět informace. Objevil jsem spousta positivní ohlasů, nadšeného psaní a ve spojení s mým vlastním jen potvrzuje dobrý pocit, který z Army Of Flying Robots mám. Samozřejmě i z této diskografie, která kompletuje skladby z různých vinyl nahrávek. Seřazeny jsou chronologicky jak vznikaly a na disku je zachycený vývoj kapely v letech 2001 – 2005. 22 minut – to je třináct skladeb, čtyři z jejich prvního singlu, sedm ze split 10“ s JINN (zde myslím hraje někdo z Ebola) a dvě ze sedmipalce s TAINT.

O Army Of Flying Robots jsem někde četl následující popisku: „představ si Unruh bojující se Systeral, zatímco v pozadí hrají Slayer pozpátku svoje skladby stylem Void“. Přidej k tomu svěžest a 150% nasazení Charles Bronson, epileptický emotivní odér Reversal Of The Man a budeš si moct přibližně udělat obrázek. Cítím z nich i odkaz anglických kapel, jakými byli Heresy, Hard To Swallow, Bob Tilton … .

… táhlá vazba, to je začátek první skladby a po ní ihned čelíme vlně absolutního fastcore zla! „People With Faces“ je geniální pecka a jedna z nejenergičtějších, co jsem slyšel. „Létající roboti“ to do nás od samého začátku tlačí nemilosrdně a naplno. Jsem v úžasu, v jaké harmonii může zůstat melodická linka skladeb s jejich „distort“ atmosférou a špinavou kytarovou stěnou. Kytara občas vyleze a je dominantnější, v některých pausách začne vazbit. Bezvýchodná atmosféra je podtržená hlasem, který je naprostou vraždou a kapitolou sám o sobě. Nechápu! Řve i zpívá! „Clipped Wings And Blending Wrist“ začíná parádní sludge pasáží, která plynule přejde ve energickou „sypačku“. Oceňuji naprosté bravurní smíchání krkolomného fastcore s pomalejšími sludge pasážemi, které občas ze skladeb přirozeně vylezou. Stejně bravurně dokáží ale zakomponovat i emotivní či metalickou pasáž. Texty jsou výpovědí o společnosti s politickým odkazem mezi řádky.

Všechny skladby, co kapela hraje, jsou zběsile rychlé, někdy možná ještě rychlejší a i přes chaotický nádech se v nich při poslechu neztrácím a baví mně je poslouchat. Pokud je Tvé heslo „Play Fast Or Don´t“ a tato recenze byla Tvou první informací o Army Of Flying Robots, tak Ti doporučuji to velice rychle napravit! (S)

Army Of Flying Robots
SuperFi Records

[12.04.2007]



Austin Lucas "The Common Cold" CD (Sabotage Records)

Představovat Austina Lucase je myslím naprosto zbytečné. Spousta z Vás o něm minimálně zaslechla nebo – v lepším případě - viděla jeho živé vystoupení. Vydání CD verze alba „The Common Cold“ německým vydavatelstvím Sabotage Records mi umožňuje o něm napsat pár slov. Mám z toho samozřejmě radost, protože se tak mohu vyjádřit o desce, kterou považuji za skvělou, nabytou emocemi a autorovou osobností. Austin do ní dal velký kus sebe sama…

Moje první setkání s tímhle amerických chlapíkem žijícím v Praze, se událo před několika lety na koncertě (myslím že to byly Remains Of The Day, na ještě fungující „Papírně)“. Od samého začátku mně zaujal velice přátelským, srdečným a otevřeným vystupováním. V té době jsem dával dohromady singl jeho kapely K10 Prospect. Bonusem na něm byly jeho dvě akustické skladby, tehdy hrané ještě na elektrickou kytaru. Byl v nich znát potenciál a obrovský talent! Čas běžel, slovo dalo slovo a po nějaké době přišel s nahrávkou na své debutní sólové album. Elektrickou kytaru nahradila španělka, která jeho tvorbě dala ještě osobitější rozměr. Mezitím jsem ho viděl několikrát vystupovat živě a musím říct, že často pro velice rozdílná publika. Působil na mě fakt, že jeho skladby poslouchali lidé, do kterých bych to naprosto neřekl. Konečně, při prvním pohledu na „pokérovaného“ chlapíka v džísce s nášivkou Terrorizer, jen málokdo tušil, co od něj může očekávat. Nejspíš na podobné vlně překvapení, tónů a otevřenosti jsem si pak - stejně jako většina ostatních - mohl říct: „sakra to bylo neuvěřitelně dobrý“. Ten bod, kdy nás Austin dokáže upoutat, je důležitý, protože odráží jeho srdečnost a to, jaký je, se projevuje v jeho hudbě i textech. To jsou osobní výpovědi o jeho životě a věcech, které prožil nebo se ho nějakým způsobem dotkly. Jsou to skladby ze života. Zahrané bez přetvářky a tak jak je cítí nebo cítil. V tom je jejich síla, jsou to skutečné příběhy.

Album „The Common Cold“ je sólovým debutem. Přesto je zralé a dotažené k naprosté dokonalosti. Svým způsobem bortí hranice. Stylově by se o něm dalo napsat, že to je folk & country album. Dalo, ale ne-zcela by to vystihovalo jeho hloubku, Austin vyrostl na punku, má srdce a obě tyto části se projevují na jeho desce. Velmi svěží mi přijde svou upřímností, Austin si nedělá žádnou “imidž”, je sám sebou! Jako písničkář, hudebně spojuje prvky klasického amerického country s odérem kapel z Plant-X-Records či Against Me. Jeho tvorbě nechybí nadhled a lehkost, s jakou dokáže zpívat o smutných nebo nepříjemných věcech. Podobně povznesený přednes miluji na velikánovi Johny Cashovi.

Zpěvová stránka celé desky je kapitola sama pro sebe. Austin od mládí zpívá a jeho dominantní a podmanivý hlas je prostě krásný! Osobně ho považuji za nejlepšího zpěváka, co znám!

Často si pokládám otázku, čím to je, že svým stylem nachází publikum mezi tolika posluchači v hardcore, crust, metal, či indie scéně. Odpověď neznám! Snad je to tím, že je to úžasný člověk a má talent. Zároveň je to člověk několik hudebních tváří. Prošel spoustou skupin a kromě K 10 Prospect ho můžeme znát z pražsko – americké formace Guided Cradle, kde hraje na kytaru. Celkem by mně zajímalo, co by řekl například návštěvník „Porty“ nebo podobných folkových festivalů, kdyby viděl jeho živé vystoupení nebo jak by na něj působilo jeho album.

Textová stránka a hudba jsou dvě kapitoly, které jdou v jeho tvorbě ruku v ruce, ale zároveň se mohou posuzovat odděleně. Texty jsou velice silné, hodně intimní výpovědi. Nevím, do jaké míry se všechno týká jen jeho, ale je to podané tak, že nás vtáhne do děje. Doporučuji si k nim sednout se slovníkem v ruce a poznat i tuhle druhou – rozšiřující - dimenzi Austinovy muziky. Na „The Common Cold“ máme možnost slyšet devět skladeb - devět příběhů. Dětský strach, rodinné problémy, lásky, toulání, hledání i naděje … . Není špatné skladby! Určitě bych vyzvednul „The Common Cold“, podle které se i deska jmenuje. Je úžasná a mohu se jen domnívat, že v ní nacházím K10 Prospect na cestách a s Austinem prožívám podobnou únavu, jakou mohl cítit po padesáti odehraných koncertech, jak zde zpívá. Neboj, nebudu zde jednotlivé texty rozebírat a připravovat Tě o to hledání … .

Členové Austinovi rodiny mu s nahráním desky vypomohli. Jeho otec Bob Lucas hraje v několika skladbách na banjo a sestra Chloe s ním nazpívala úžasný irský traditional „Cruel Brothers“.

Velice rád bych k tomuto albu přistoupil neosobně a nezaujatě o něm napsal. Poslechl jsem ho ale již tolikrát, že nemám možnost o něm mluvit jinak, než takhle. Navíc jsem měl to štěstí Austina poznat osobně a to mne jen utvrzuje v pocitech, které ve mně tato deska vyvolala. Myslím si, že je to úžasné album, silné a křehké zároveň. Dle mých znalostí, podobná deska, alespoň v Čechách nebo teď již i Německu nevyšla. (S/J)

Sabotage Records
Austin Lucas

[26.03.2007]



Esgmeq CD/LP (Silver Rocket Records)

Esmeq jsou stejně divocí, jako historky které o nich kolují. V poslední době jsem si skoro myslel, že svůj jedovatý jazyk a plivance nechali spát v chebských hospodách či barech, ale nové album mně ujistilo o opaku! Pouze nepřežívají, ale žijí svým životem a ten vměstnali do nového alba, které je přesně tak drzé a nepoddajné, jak jsem od něj očekával! Nacházím na něm všechno, co na Esmeq miluju i nenávidím, v podání chlapíků, kterým je nejspíš naprosto jedno, co si o nich kdo myslí.

Není potřeba dlouhé představování, pro to úvodní k této recenzi si vypůjčím slova Adama ze Silver Rocket, „Dobří holubi se vracejí k blízkým setkáním chebského druhu. Rumu není nikdy dost a nože nejsou nikdy dost dobře schovaný. Zamykejte dcery, Esgmeq jsou ve městě!!! Jestli je nemilujete, tak se jim radši kliďte z cesty, protože poflusání může být výrazem nejvyšší lásky, stejně jako posledním varováním...". Myslím, že tohle vystihuje všechno a lépe bych to nenapsal.

Nejistota z Esmeq, z toho co udělají, zahrají nebo provedou mně přitahovala i odpuzovala zároveň. Vždycky byli velice kvalitní po textové stránce. Ta byla výborně propojená se špinavým mixem punku s rock´a´rollem a celek zněl naprosto neprůstřelným hitovým odérem. Mohli by jsme je srovnat s kapelami jako The Hives, kteří hrají podobný styl, možná o poznání energičtější. Ve srovnání s Esmeq, jim ale chybí špinavost a patina hrubé důvěryhodnosti. Esgmeq to do nás perou a my prostě nemáme jinou šanci, než jim to sežrat nebo vypadnout. Na novém album je tahle rovnováha opět dotažená k naprosté dokonalosti! Chtěl bych vytknout opilecké popěvky a nadávání na cokoliv, ale nacházím texty, které jsou spíš básněmi s dostatečnou hloubkou sdělení. Jsou ze života a pokud něco kritizují, tak je v tom osobní prožitek. Tyhle básnické obraty velice brzo zůstanou v hlavě. Zachycují život hrubě, přesto s notnou dávkou poezie. Jednoduše a bez velkých servítek do nás vpálí, co říct chtějí, jednoznačně, bez pochyb. Jejich výstižnost a poezie je naprosto úžasná! „Stáří je tvým nepřítelem, tolik vzpomínek a zkušeností. Je jedno, že rozumíš hodnotám života. Co se to kurva děje? Chcípat doma sám a bez naděje!“… Co se to kurva děje, je výborná skladba s naprosto výbornou bassou!!!! „Já potřebuju pít, víc než si myslíš, abych byl někým jiným, abych byl sám sebou“, to je část písničky „Slast“, kde zase naprosto ujíždím na kytaře. „Vezmi si mě, Bože, znič mě! Uvrhni do pekla! Nedávej mi, ty vole, žádnou naději … nenech mně na půli cesty … „Proč zrovna já musím utonout! Já, který se hrůzou třás, když mu hlavu drželi pod vodou! …

Iggy Popp, The Strokes, The Hives …, to jsou jména, která mi při poslechu proběhly v hlavě. Esgmeq jsou ale Esgmeq a jsou dost sami sebou, na to abych je k někomu chtěl přirovnávat! Zvuk z dílny mistra zvuku Mr.Ondřeje Ježka je opět naprostá lahůdka. Je v něm švih a energie jakou punk´n´roll potřebuje a navíc patřičná dávka nutné špinavosti.

Obal opět z dílny Mr.Bourka je opět povedeným kousek grafiky, z nichž je cítit jeho rukopis.

„Nedávej mi, Ty vole, žádnou naději …“ … nemusíme mít žádnou naději, i když nám ta ruka studená bude šahat na zátylek. Před námi je ale jistota dalších „evergrenů“, které se opět Esmeq povedlo napsat. Tuhle kapelu můžeš zatratit nebo vynášet na rukou, nenávidět nebo slepě zbožňovat. Beztak, možná jen jako projev sympatií mezi „flusanci“ utrousí, „Nenávidím Tě, přísahám!“ … Super deska z díly Silver Rocket Records, která si možná za pár let vyslouží označení kultovní! (S)
Silver Rocket records
Esgmeq

[26.03.2007]



v/a Engineer Records Tier 1 „Bulding On Sight And Sound“ DVD (Engineer Records)

Label Ignition (2000-2003) byl základem pro anglické vydavatelství Engineer Records, které z něho vzniklo. Pod novým názvem funguje od roku 2003 až do současnosti. Novinková DVD kompilace „Bulding On Sight And Sound“ mapuje současné kapely na tomto labelu a zároveň zahajuje novou stovku titulů (IGN101), která by zde mohla vyjít. Dlouhou dobu byl hnacím motorem Engineer David Damage z Rydell. V současné době má vydavatelství americkou pobočku a o tu se stará Graig Cirinelli. Tito dva sympatičtí chlapíci dávají Engineer Records duši a tvoří to, co je mi na něm sympatické – otevřenost různým stylů, sympatické a přátelské vystupování, komunikace s ostatními labely i distribucemi a samozřejmě také ochota spolupracovat na různých projektech s dalšími vydavatelstvími. S tímto labelem je možné měnit desky, ale také jen prohodit pár slov. Stylová různorodost mi zde naprosto zapadá do jejich filosofie a vytváří se tím virtuální obrázek celku složeného z různých, i když vlastně hodně podobných, aspektů hudby. Punk, hardcore, emo, indie…, všechno je spojeno nadšením dělat věci po svém, na nějaké úrovni, a přesto nezapomínat na kořeny i počátky. Z Engineer stále cítím nadšení a tuším, že minimálně mezi tímto labelem a skupinami, se kterými spolupracuje, funguje jistý pocit sounáležitosti, který vytváří různorodou „punk rock inženýrskou rodinu“. Engineer za dobu své existence spolupracoval s množstvím labelů a i přesto, že má za sebou stovku vydaných titulů, stále si svá alba distribuuje sám bez pomoci velkých firem. To je další z věcí, která mi je velice sympatická a vážím si jí.

„… hardcore/punk nebo alternativní etika úplně změnily můj život a řídily to, co jsem dělal roky. Pozoruhodně změnily mé postoje ke spoustě věcí a tohle mohou udělat a udělají spoustě lidí. Jinak, ale pozitivně. Je to muzika vzteku a rebelie, ale také skutečných myšlenek. Slova jsou, skoro vždy, inspirativní. Musím říct, že dřívější věci jako Minor Threat, 7 Seconds a Gorilla Biscuits a spousta dalších měly velký dopad na to, jak se chovám a myslím ve svém každodenním životě. „Punk není jen muzika, punk je život…“ To je odpověď na otázku, kterou jsem od Davida dostal, když jsem mu položil otázku pro anketu do svého zinu. Odpověď, která nám také částečně dokresluje obrázek, který o tomto labelu máme a vlastně není již nic dalšího podstatného, co by zde bylo potřebné napsat.

DVD obsahuje 20 video klipů od skupin z různých částí světa. Stylová rozmanitost kompilace jde ruku v ruce s pestrou škálou skupin, jejichž alba zde vyšly. Uslyšíme metal hardcore v různých podobách, emo, indie, pop punk i punk rock, navíc jeden sólový projekt. Většina videoklipů je video podoba některých skladeb z alb na Engineer Records. 20 skladeb = 20 známých, i méně známých skupin. Slyšet i vidět zde můžeme: We.Re All Broken, Nine Days To No One, AndTheWinneris, Kover, Catalys, Son Of The Mourning, Cashless, Cornflames, Worlds Between Us, Elemae, The No One, Cohesion, Rydell, Red Car Burns, Six Second Hero, Sometimes Why, Nathaniel Sutton, Losing Six Seconds, Chamberlain a The Fire Still Burns. Nejsem velkým příznivcem videoklipů, přesto jsem vydržel tuhle kompilaci od začátku až dokonce. Některé mě bavily více, jiné méně! Pokud bych měl vypíchnout pár osobních favoritů, tak jsou jimi rozhodně Nine Days To No One, kteří si mě svým nervním pojetím hardcore metalu dostali již na jejich debutu. Vizuální podoba také není k zahození. Fajn je také „zkušebnový“ klip kanadských Kover, kteří udržují při životě Hot Water Music styl. Výborný je profesionální záznam skladby „Nothing By Morning“ veteránů Rydell. Jestli jsou ještě nějací příznivci Chamberlain, možná je potěší „live“ skladba s vynikajícím zvukem - „Manhattan´s Iron Horses“ z roku 2002. Největším překvapením pro mě jsou The Fire Still Burns z New Jersey. Sympatický klip a výborný energický hardcore ve stylu Lifetime/Strike Anywhere.

Celkový dojem mám ale velice dobrý. Kompilace dokresluje moji představu o skupinách a vlastně i celém vydavatelství. Díky ní jsem nahlédl pod pokličku anglické scény kolem Engineer a poznal jsem pár nových, zatím neznámých skupin. (S)

Engineer Records

[01.03.2007]



Kick Joneses „Tales Of Discontent“ CD/LP (Rookie Records)

Dávno pryč jsou doby teenagersko-garážově-naivních kapel z Dr.Strange Records. Pryč jsou doby, kdy se Robert Smith z The Cure maloval, zůstala tu jen pachuť jeho imagine v podání novodobých „punk“ skupin. Metal se začíná opět dostávat do krevního oběhu spoustě bývalých „metalistů“ a styl kapel jakými byli Sleepasaurus, Sinkhole, Weston, Bollweevils, Gameface už nejspíš zůstane pro mnohé jen vzpomínkou. Možná jste oprášili staré džísky, vzpomněli jste na doby, kdy byl „depešák“ úhlavním „metalistovo“ nepřítelem a naskočili znovu do metal expresu, který stále jede. Já jsem si naopak oprášil pár desek Dr.Strange, sáhl po The Jones albu a musím říct, že spousta z těch kapel mně potěšila možná víc než v době, kdy jsem je měl doma jako novinky. Jsem rád, že k některým takovým věcem se dostanu zpětně přes věci jiné. Tím impulsem pro mě bylo „Tales Of Discontent“, německých Kick Joneses.

„Who Put The Voodoo Into Punkrock?“ - to bylo před cca 7 jejich lety aktuální Kick Joneses album. V té době jsem se s touto sympatickou partou postarších chlapíků setkal poprvé. Čas ale běží tak rychle, že jsem přes spoustu jiných skupin, alb … zcela pozapomněl sledovat co je u nich nového. Zčista jasna se ke mně, dá se říct náhodou, dostalo jejich poslední album „Tales Of Discontent“. Rok výroby není nejčerstvější, nicméně na požívání by to nemělo mít vliv. Kick Jones mají o pár šedých vlasů víc, ale ve formě jsou zde podobně jako za „mladých“ let.

„Tales Of Discontent“ je názvem, který se pro album opravdu hodí. Kick Joneses mají ten dar, že z jednoduchých opakujících se riffů, doplněných punkovou rytmikou a náladou popových kapel z 80tých let, doslova a do písmene vyčarují hitové skladby. Jejich silnou stránkou jsou chytlavé texty ze života, popisující obyčejná témata, se švihem, jiskrou a lehkostí. Tím nám mnohdy nabízejí zcela jiný úhel pohledu na svět a co víc, jejich texty jsou vtipné, nedogmatické, i vdechující dobrou náladu s optimismem. Umocněné jsou zajisté osobními prožitky. Není v nich jediná správná cesta, vždy spíš poukazují na možnosti volby, které jsou. Témata hravá jako například „Try me“ a „Hate List“ střídají skladby s jistým politickým nádechem „Go To Hell George!“, z dob, kdy byl „zvolen“ G.Bush presidentem nebo „The Dukes Of Leyton Park“ - silná skladba s geniálním refrénem a fajn příběhem.

Konečně skupina je složená z postarších chlapíků, z nichž je i po letech cítit nadšení. Přesně znají své silné stránky a to se v jejich hudbě samozřejmě odráží. Kvalitně napsané písničky, gradování jejich děje…- to uslyšíme téměř v každé z nich. Refrény mi ještě dlouho běžely v hlavě a velice rád se k nim vracím, když cítím, že nejsem zrovna ve dvakrát positivní náladě. Většinou mně vždy odvedou od problémů zcela jinam, zanechají dojem a po „návratu“ tenhle odpočinek pomůže vše vyřešit s klidnou hlavou.

Kick Jones mají svůj styl za léta existence vyhraný a nezaměnitelný. Ležérností i lehkou naivitou by se dali přirovnat ranným kapelám z Dr.Strange Records, snad i Sleepasaurus, Weston (nevím jestli si na tyto skupiny ještě někdo vzpomene) a potenciálem k napsání chytlavých skladeb mají podobné jako ALL, či Descedents. Neopomenul bych ani přirovnání k Leatherface nebo The Jones, snad i vzhledem k průměrnému věku kapely, ale i podobně jistě psaným textům a samozřejmě výše zmíněným chytlavým refrénům.

Album něco pamatuje (2003). Možná se k Vám dostalo v době, kdy vyšlo a mohli jste ho ocenit v aktuální podobě. Myslím si, že je naprosto nadčasové a pokud jste si v tomto směru nechali rezervu, potom Vám Kick Joneses vřele doporučuji! Rozhodně stojí za pozornost, podobně jako jejich ostatní či Spermbirds nahrávky. Co s tím mají společného? Beppo Götte, bubeník Spermbirds je hrdlem a jednou z hlavních tvůrčích osobností Kick Joneses!

V záplavě nových kapel si na Kick Jones možná nikdo nevzpomene. Já ale cítím, že mně toto čtyři roky staré album potěšilo víc než mnoho současných novinek. Má v sobě ducha, je nadčasové a myslím si, že stále má co dát i říct! Za pozornost stojí i předchozí desky „Who Put The Voodoo Into Punkrock?“ a „Streets Full Of Idiots“. Vetšina Kick Joneses alb vyšla v kooperaci více labelů, většinou The Boss Tuneage Recording Company s Rookie Records. (S)

Kick Joneses
Rookie Records

[20.02.2007]



The Blackout Argument „Munich Angst“ MCD (Engineer Records)

Engineer Records je vydavatelství s opravdu širokým záběrem. Indie, emo, post hardcore, hardcore, metal hardcore … Stylů velký výběr a osobně bych řekl, že sympatický chlapík David (Rydell) – hlava a mozek labelu - má při volbě kapel většinou šťastnou ruku. Tentokráte sáhnul po německých The Blackout Argument z Mnichova (v jejich sestavě najdeme členy Paint the Town Red, Flyswatter). „Munich Angst“ je pěti-skladbovým debutem, kde se vkusným způsobem pokusili spojit energii několik podob hardcore – tu moderní technicky-metalickou s melodičtějším pojetím, jaké hráli defDump, Boy Sets Fire nebo hrají Stretch Armstrong.

Ve skladbách je na jednu stranu postavená tvrdá nálada moderních metal hardcore kapel, propojená s výbornými melodickými a sborovými zpěvy s někdy až „nasládlou“ náladou. Nikdy to ale nesklouzne dál, než je vhodné. Většinou si o takových kapelách myslím, že je to základ pro další nepovedenou parodii na metalovou kapelu v moderním pojetí. The Blackout Argument mně ale velice rychle vyvedli z omylu! I přesto, že nejsem velkým fandou tohoto stylu, tak musím říct, že tohle šlape a je v tom neuvěřitelná síla! Síla a nápady! Nápady i hráčská a zpěvová dovednost! Vynikající zvuk ve spojení se zvolenými postupy a rafinovanou strukturou skladeb + parádní refrény a sborové zpěvy - to jsou jejich silné stránky! Od každého je na „Munich Angst“ část, což se projevuje i ve výsledném dojmu, který z alba mám. Propojení metal hardcore s emotivnější pasážemi je tak dobře zahrané, že po několikátém poslechu necítíte nic jiného než energii, která je z téhle party cítit.

Síla a atmosféra je rovnoměrně rozprostřena do všech skladeb na tomto singlu. Přesto "Maybe Yesteryear" a "The Fastbreak", jsou „majstrštyky“ s hitovým potenciálem a vynikajícími refrény! Nedá mi to nepochválit ostré metalové kytary. Opravdu hudbu tlačí kupředu. Ve spojení s melodickými pasážemi mají sílu ještě větší.

Co napsat víc? Snad jen, že v „So Much You And Me“ je Zoli (Bridge To Solace) a obal pochází z dílny Angry Blue (Throwdown, Metallica, Poison the Well, Dead to Fall, Atreyu, …) a Independent – Intensio (Eastpak, MxPx, …). Je stejně kvalitní záležitostí, jakou jsou The Blackout Argument ve svém stylu - po hudební stránce.

Možná jste s těchto řádek vyčetli o co se bude jednat, možná jste to pochytili mezi řádky …, v každém případě pokud posloucháte metal hardcore a nebráníte se zvratům do melodických vod nebo rádi poznáváte současné kapely, tak tohle je něco pro Vás.(S)
The Blackout Argument
Engineer Records

[08.02.2007]



Kover „Assembly“ CD (Engineer Records)

Jedním z posledních titulů na anglickém vydavatelství Engineer Records je album sympaticky působících Kover z Kanady. O téhle partě jsem toho zatím moc neslyšel, ale ujistím Tě hned v počátku, že pokud Ti něco říkají jména - Leatherface, Hot Water Music nebo „čertvější“ Mönster a máš tyhle skupiny rád, oblíbíš si také Kover!

Ve dvanácti skladbách je skryta energická muzika, i texty osobnějšího rázu. Snadno by jsme uhodli, co tihle kluci asi poslouchali ve svých walkmanech! Nádech výše zmíněných spolků je z celé nahrávky cítit, ale kdo z nás není něčím neustále ovlivňován! Mně to naprosto nevadí a jsem naopak rád, že spirit těchto kapel se přenáší dál. Díky osobitosti a zajímavým nápadů se skladby velice dobře poslouchají.

Výborné kytary, parádní bicí, basa - nikterak dominantní a přitom ji slyšíme přesně v okamžiku, kdy má zaznít - takové jsou nástroje. A ve spojení s ostrým zvukem nahrávky zní výtečně. Celek zní originálně, ale také jako mix Leatherface, Hot Water Music, Mönster, s rockovějším nádechem. Hrubší, lehce přidušený zpěv do něj naprosto zapadne, atmosféru ještě vyzdvihuje a dotváří svižný ráz nahrávky. Písně jsou velice dobře napsané a proto klidnější části vše oživí, ale nezpomalí na nudnou „slaďárnu“. Album na nás zapůsobí svižným, díky kytarám, hrubším dojmem.

Několikrát jsem Kover přirovnal k jiným kapelém, hráčský potenciál, nápady, finální zvuk nahrávky … to vše nám umožní, aby se skladby po několikátém poslechu „zaryly“ pod kůži. Minimálně „Asphalt And Stone“ je hitovkou. Podobnou můžeme slyšet na albech Leatherface. Kvalitní „sloka“, silný refrén, tam je klíč k úspěchu! „We´ve travelled down that road where the asphalt turned to stone …We´re kids from the wrong side of town …“ je to tam a v hlavě se nám usadí skoro hned!

„Assembly“ je zajímavé album. Nevtíravým způsobem nám něco říká a naprosto nic nám nevnucuje. To se mi na něm líbí a snad i proto u mě jeho obliba stále stoupá. Tohle by Ti baterky mělo spíše dobít … (S)
Kover
Engineer Records

[24.01.2007]



Delilah „s/t“ MCD (Zach Records)

Z minimalisticky laděného - ručně dělaného - digipacku na nás od prvního pohledu dýchne instrumentální nálada. Neubránil jsem se pocitu, že tvůrce nejasnou koncepcí otevírá dveře hudbě samotné a tento první dojem opravdu nezklamal. Delilah je trojice z nedalekého rakouského Linz. Svojí tvorbou balancují na tenkém ledě mezi instrumentálním hardcore/post rockem se spoustou vlivů. Zdánlivou noisy ležérností v nás budí dojem občasné improvizace, která neočekávaně přechází z klidných do agresivnějších pasáží s naprosto jednoznačnou koncepcí.

Čtyři skladby na tomto CD tvoří jeden děj poskládaný ze spousty příběhů a díky tomu se v nás během poslechu střídají různé nálady. Rafinovanou strukturou skladeb jsme vtažení do děje, ve kterém je příběh vystaven s jasným cílem - nechat nás v tom pěkně tápat a pak nám po chvilce ukázat to světlo na konci tunelu. Délka většiny skladeb lehce přesahuje šest minut, pouze v jedné se přiblížíme minutám devíti. Díky atmosféře a „ponoření se do děje“ jsem se nenudil a opravdu jsem si užíval noisy pasáže prolínající se s různými zvuky vygradovanými až do silných instrumentálních partů, působících agresivním dojmem a náhlou změnou do naléhavějších pomalejších pasáží. Minimalistický zpěv je trefou do černého. Ve skladbách je ho přesně tolik, kolik je potřeba, aby to celý koncept nenarušilo a vyzdvihlo nejlepší momenty písní. Té rafinovanosti si opravdu cením! Při poslechu se zdárně pohybujeme od improvizátorských pasáží do jasných struktur (jakými na mně působí například anglická hardcore/metal skupina Nine Days To One).

Asi by bylo nefér srovnávat styly, ale nedá mi to. Mám velice rád Johna Coltraina, jeho skladby a celkově strukturu i nepředpokládatelnost jazzových skladeb. Podobné okamžiky cítím také v Delilah hudbě - náladově podobné, i když podané ve zcela jiném stylu.

Velice zajímavá hudba s výbornými a neotřelými nápady. (S)
Delilah
Zach Records

[24.01.2007]



Lewisit / H.A.T.E. „split“ LP (kooperace labelů)

Lewisit vs. H.A.T.E., to jsou dvě skupiny, které nahrávkou spojují Liberec (Lewisit) a Vodňany (H.A.T.E.). Již nějaký rok spolupracují a zmenšují tak i virtuální vzdálenost mezi těmito městy. Koncem loňského roku vyšel na světlo světa plod jejich práce, společná deska „Det Sjunde Inseglet“. Tenhle vinyl 12“LP ještě voní novotou! Na vydání se podílelo několik labelů, včetně polské pobočky Malárie Records, Lewisit Records, belgického Filth-Ear Distr., a Merciless Core. Obě skupiny znám, dělal jsem jim i koncert, ale musím říct, že za posledních několik let jsem je neviděl živě a neslyšel ani žádné nahrávky – opravdu jsem byl plný očekávání!

H.A.T.E. začínají tajemně potemnělým intrem. Navozuje atmosféru a zcela koresponduje s tím co nás na této straně čeká. Jestli na mně tihle kluci někdy působili lehkým nu-metalovým dojmem, tak jsem se buď pletl nebo ty časy jsou dávno pryč. „Zkrkavčení“, „Až na dno dobrobytu“ a „Osamocení“, to jsou tři skladby ve kterých je cítit vyhranost i posun do temněji laděných vod. Od začátku je cítit inspirace francouzskými kravákovými emo kapelami, Amandou Woodward a podbarvené atmosférou jakou známe z Lvmen. Texty řvané z plných plic zcela korespondují s hudbou a nechávají nás potápět se v bahně našich duší. Výborný zvuk a celková nálada ve mně zanechala dobrý dojem. H.A.T.E. jsou pro mě obrovským překvapením.

Z Lewisit strany je od začátku cítit podobná atmosféra jako z H.A.T.E.. Vyzvednutá je stejně výborným čitelným zvukem i dynamikou. Parádní úvodní kytarová linka s bicími je po pár vteřinách rozčísnuta noblesně zapasovaným zpěvem a na téhle lince se vezeme dál. Pokračuje se v tom co H.A.T.E. začali a svým post-hardcore, občas s experimentátorskými nápady, tomu Lewisit dávají jiný směr i svou vlastní tvář. Skladby mají lehce klidnější náladu a nemohu si pomoct, místy cítím ovlivnění GNU. Texty jsou také kvalitní a celkově dobře dotvářejí dojem z hudby. Lewisit se od jejich společného singlu s Face Tomorrow posunuly opět kousek dál a podle mě rozhodně k lepšímu!

Neočekávaně sympatický počin dvou přízných kapel!!! (S)
H.A.T.E.
Lewisit

[24.01.2007]



HeroDishonest "When the shit hits the man“ LP (Sabotage Records)

Finsko je země tisiců jezer. Ve vlajce má bleděmodrý kříž na bílém pozadí a kromě tradiční muziky a dřevěné architektury je zde spousta výborných „fino-palových“ kapel. A co víc, pochazejí odtud také Herodishonest. Kapela, která má za sebou přes tři stovky koncertů po Evropě, Skandinávii, Rusku, Americe, vydala 3 dlouhohrající desky, tři singly (s jedním z nich jim pomáhal tuzemský label Drugs Kill Your Mind) a spolupráci s různými labely (625 Trash Core, Combat Rock Industry, If Society, Läjä Records)… to je bilance úspěchů, které Herodishonest za sedm let své existence dokázali. Za tu dobu si svým sympatickým pojetím rychlého hardcore-trashe našli zajisté množství příznivců a svůj styl vypracovali do brilantní podoby. Nová deska vychází na německém labelu Sabotage (LP), CD verzi vydali na finském labelu If Society.

V délce 26 minut do nás natlačí 21 skladeb rychlého energického hardcore v jejich typickém pojetí. Buďte si jistí, že je to jízda od samého začátku až dokonce. Ve svých skladbách výborně kombinují moderní zvuk s odkazem starých hardcore kapel. Mixováním změn a různých riffů nám dávají opravdu kvalitní a svěží mix „načuřeného“ hardcore, který rychle „jede kupředu“. A co víc, velice dobře se poslouchá. O tomto albu i kapele by se dalo psát dlouho. Nejspíš by to ale bylo zbytečné, protože skupinu i její hudbu nejlépe oceníte naživo, kde její kouzlo podthrne atmosféra propocených triček. Albem "When The Shit Hits The Man" potvrzují svoje kvality, hráčskou dovednost a talent pro psaní výborných skladeb. V nových peckách je kladen důraz na jejich strukturu, nápady a členitost, podbarvenou spoustou změn. Jsou přehlednější než starší tvorba a díky výbornému zvuku jsou nabušené energií. Vše je vyzdviženo kvalitním energickým vokálem, sympatického „Sira Sweet-A-Lot“, v jeho nepřehlédnutelných brýlých.

Prvním dojmem byl pocit, že se tihle neposední kluci zklidnili. Po několikátém poslechu jsem se ale ujistil, že zdání zklamalo. Díky čitelnějšímu zvuku nástrojů je všechno přehlednější. Když se se pozorně zaposloucháme, celek je díky výbornému zvuku velice energický a dravost to jen umocňuje.

Tohle je vážně vynikají a inspirující deska s parádními texty psanými s nadsázkou a bez dogmat. (S)
HeroDishonest
Sabotage Records

[18.01.2007]



The Now-Denial „Obey, Shut Up And Die“ digipackCD (Sabotage Records)

Proč psát recenze? Napadají mně dva důvody, buď se chci podělit o radost ze své oblíbené desky, kvůli které několik dní nemohu spát nebo chci upozornit na zajímavou kapelu. The Now Denial splňují obě podmínky a navíc si myslím, že druhý bod odpadá, protože je zbytečné tuhle kapelu představovat. Každý, kdo hardcore sleduje, bude znát přinejmenším jejich název nebo si - v lepším případě - bude pamatovat výborné vystoupení odehrané na Fluff festu 2006. „Obey, Shut Up And Die“ je posledním počinem, který nám servírují. Neobsahuje žádné novinky, slyšet zde můžeme skladby ze společných nahrávek s různými skupinami, album je navíc obohaceno o pár bonusů. Vychází za spolupráce Sabotage Records z Brém (odtud pocházejí také The Now-Denial) a japonského labelu Too Circle Records. Sabotage Records je u nás stále známější vydavatelství vydávající množství zajímavých nahrávek stylově různorodých skupin. Too Circle Records se u nás dostalo do povědomí hlavně vydáním CD verze „Umět se prodat“ brněnských See You In Hell.

The Now-Denial hrají hardcore ovlivněný crustem a to samé by šlo říct i s otočeným slovosledem. Hudba, kterou hrají, spojuje crustovou rytmiku From Ashes Rise, melodiku, dravost i chytlavost Endstand a nasranost i 100% nasazení DropDead. Celkem rozjetý kolos, ženoucí se kupředu s jistotou a klidem.

Nosičem pro „Obey, Shut Up And Die“ je velice pěkně udělaný CD digipack a na něm můžeme slyšet skladby ze společných benefičních nahrávek se Seein´ Red a Highscore. Navíc s několika nevydanými peckami, demoverzí jedné skladby a nahrávkami z různých kompilací. Všechno s vynikajícím zvukem! Multimediální stopa obsahuje části živých vystoupení z Berlína, Mannheimu a Vídně. Vše koncertní nahrávky s parádním atmosférou a překvapivě dobrým zvukem.

Nemáte-li doma zmíněné EP splity, lákají-li Vás bonus videa nebo stále nemůžete zatlačit slzu po rozpadu From Ashes Rise? The Now-Denial by se snadno mohli stát adekvátní náhradou!!!! (S)


The Now-Denial
rozhovor s The Now-Denial
Sabotage Records

[04.01.2007]



Astpai „Corruption Concealed Under Deceptive Slogans“ digipackCD (Rise Or Rust Records)

„… music that takes your inner disappointment, your anger, wherever it may come from and turns it into positive agression …“, část Realign intra z alba „The Urban Rock Addiction“, která mi navozuje podobnou atmosféru jako začátek téhle desky. Astpai ale ihned po intru rozjíždějí hrubší hardcore, proložený melodickými pasážemi. Tahle parta je pro mě zatím nepopsaným listem a musím přiznat, že si mou pozornost udrželi od samého začátku až dokonce. „Corruption Concealed …“ je druhým albem, které vydali (nebo si to alespoň myslím) a nabízejí nám dvanáct skladeb inspirovaných Kid Dynamite, Lifetime, snad i Propagandhi. Nemusíte se obávat bezduché kopírky, stylovou podobnost uslyšíme, ale právě v bodě, kdy si to uvědomíme, se Astpai odrážejí do míst kde najdeme něco nového a tam jsou již jen sami sebou. Hrají zajímavě podaný hardcore s energickou i emocionálnější tváří. Nezapomínají nám dát všechno, co očekáváme od skupin, ke kterým jsem je přirovnal … energické i melodické pasáže, uřvaný zpěv (místy dvojzpěvy) - to vše navíc okořeněné vlastními nápady a výborným zvukem. Kombinace melodických částí s těmi hrubšími zajišťuje členitost skladeb a díky tomu jsme stále ve střehu. Melodické kytarové linky, o něž není nouze, nám dávají záchytné body pro snadnější zapamatování si jednotlivých skladeb a ony tak mají svou strukturu, které by se pro ně mohla stát poznávacím znamením. Vyzvedl bych „Paving Ways In Cliche Suits“, která je řekl bych téměř hitovkou a vryje se do paměti ihned po prvním poslechu - hlavně díky výbornému refrénu. Textově se věnují osobním i společenským tématům, vegetariánství a veganství, lidským právům, otázce sexismu či rasismu. Astpai jsou kapelou, o které určitě ještě uslyšíme a všem, kteří mají výše jmenované skupiny v oblibě, ji doporučuji. (S)

Astpai
Rise Or Rust Records

K dostání u Day After.

[03.01.2007]



Kusumam “Fight With Windmills“ LP (Lime Tree Records/Korek Records)

Většina lidí začne po nějaké době uvědomovat, že střípky životních příběhů do sebe zapadají. Někdy více, jindy méně. Někdy s chybami, jindy bez nich. Pokud zastavíme sami u sebe a odrazíme se ode dna svých chyb, jsme na dobré cestě postoupit na další schod v životních etapách. Četl jsem, myslím že to bylo v DayAfter katalogu, že poslech Fugazi desek z nás může udělat lepšího člověka. Něco na tom bude a jistá je jedna věc, pokud budeme ty své ošoupané vinyly poslouchat pečlivě, je možné, že nám jednotlivé střípky do sebe začnou zapadat.

Zrají lidé, ale i kapely. Pokud si projdeme dobrým i zlým a věci děláme dlouhou dobu, všechno se to někde projeví. Dostávám se do bodu, ze kterého se chci odrazit v psaní této recenze. Poslechem desek, běžným životem, usínáním a probouzením se do práce, ale hlavně pečlivým zkoušením se Kusumam dostali do míst, které jsem se snažil nastínit úvodem. Není podstatné, jestli je znáš nebo patří do mezi kapely, které sleduješ. Jsou tady a střípky jejich tvorby do sebe začínají po letech zapadat a tvořit obrázek, který malují jen oni sami.

Kusumam je trojice sympatických chlapíků z Písku. „Fight With Windmills“ je jejich nové album a zároveň první vinylový nosič. Laťku nasadili hodně vysoko. Od prvního pohledu je to velice pěkná a precizní práce. Navíc Vás po rozbalení překvapí luxusní čirý vinyl nebo možná i speciální barevná edice. Nedopatřením se ale zamíchala mezi ostatních 263 desek a tak máme všichni naprosto stejnou šanci ji získat. Desku si kapela vydala víceméně sama, za pomoci Korek Records.

Hrají spolu téměř sedm let a jejich styl balancující na pomezí emo hardocore, alternativy, indie a spousty dalších stylů, působí za ty roky jistě a vyhraně. U nových skladeb mi přijde, jako by udělali čáru a odrazili se od svých předchozích nahrávek. Cítím z toho obrovský progres. Jsou to oni, ale působí nově, svěže. Nahrávka byla zaznamenaná v několika obdobích během jednoho roku. Je to netypické, ale pro jejich styl to byla naprosto výborná volba, která vyzdvihla různorodost jednotlivých skladeb. Díky preciznímu poskládání působí uceleně a osobně mám při poslechu desky pocit, že procházím příběhem nebo se na konci roku ohlédnu zpět pro jeho zhodnocení.

Během poslechu projdeme množstvím nálad. Atmosféra se plynule mění a rozhodně to není na úkor celkového dojmu. Rychlejší skladby jsou vystřídány pomalejšími bez toho, aby byl poslech nějak narušen. Stylově se Kusumam zatoulají do spousty žánrů a prezentují nám mix, který v jejich podání zní opravdu dobře. Jediná připomínka by se dala směřovat k nepříliš „obroušené“ angličtině, v celkovém konceptu je to ale věc zanedbatelná.

„Fight With Windmills“ je deska, které skupina dala opravdu hodně a myslím, že je to kvalitně odvedený kus práce. Bylo by moc fajn, kdyby se jí dostalo patřičného ocenění. Myslím, že klukům udělá radost hlavně to, že se najdou lidí, které bude jejich hudba bavit a potěší je. Jsem jedním z nich a snad Kusumam přijmou malou poklonu za vynikající počin. Díky! (S)

Kusumam

K dostání u Day After, Silver Rocket a Samuel.

[18.12.2006]



Mischief Brew “Smash The Windows“ LP (Gunner Records)

Některé okamžiky zůstanou v paměti dlouho, jiné zmizí stejně rychle, jako se objevily. Je také množství těch, které zůstanou napořád… Jejich střípky nám mnohdy navodí podobnou atmosféru u zcela jiných prožitků. Jehla zapadla do prvních drážek desky a v mé hlavě začali běžet vzpomínky na turné, kdy jsme se Svatým Otcem Inym drželi stráž v dodávce na dvoře berlínského squattu Köpi. Hodina po hodině utíkala, tma se měnila ve světlo a desítky neúnavných punk´s ředili noční realitu nekonečným posledním pivem. Oprýskané zdi, staré neony, psi a písnička ve starém magnetofonu jako by nechtěla nikdy skončit. Stejně neúnavné obsluze místního baru sekunduje virtuální kapela, jejíž jméno si můžete dosadit dle vlastního vkusu. Trefou do černého by byla americká skupina Mischief Brew. Všichni příznivci Plant It-X records, country nebo folk punkových, akustických a hlavně naprosto nekonvečních šílených kapel otevřete oči, protože teď to je něco pro vás!

Budeš-li si chtít udělat představu o jejich stylu, připrav se na velké množství přísad a ingrediencí. Vezmi The Pogues, New Model Army, Subhumans, Bad Brains, Against Me!, Bike Is The Pipe Bomb, přidej balkánské lidovky z filmu „Černá kočka, bílý kocour“, atmosféru popsanou výše a jsi na dobré cestě tušit, o co se bude jednat. Písničky Mischief Brew jsou přirovnávány k pirátskému punku, cikánskému swingu, ďábelskému jazzu, ale také ke klasické americké country. Jsou vším, jen ne tuctovou kapelou bez nápadu, která se veze na módních vlnách.

Mischief Brew – to je nevinně vyhlížející chlapík jménem Erik Petersen. Desku “Smash The Windows“ nahrál se členy skupin World/Inferno, Guignol, Evil Robot Us' a Leftover Crack. Pro zpestření i navození atmosféry použil v některých písničkách mandolínu, cymbál, radio, saxofon, pánvičku, zvon, akordeon, klarinet, pískání a mnoho jiných vychytávek, které ve spojení s různorodými spoluhráči a výbornými aranžemi dělá ze “Smash The Windows“ vynikající desku. Je zde spojeno tolik rozdílných nálad s jistotou rukou barového hráče a zní více „punkově“ než spousta punkových desek. Rozdílné a přitom tolik podobné jsou i obě strany desky. První má hospodský The Pogues nádech, druhá je více experimentální se spoustu úletů do rozdílných stylů. Nejednou Vám na jedné straně zazní swingové i jazzové prvky, promíchané s náladou Bad Brains a reggae funky období.

Výborná grafika podtrhuje náladu alba. Pěkný malovaný obal, rukou psané texty … úžasné! Buďte si jistí, že Vám silné nápady z jednotlivých písniček vlezou do povědomí a aniž by jste si to uvědomovali, tak tam zůstanou. Je již světlo a z oprýskaných dveří baru je slyšet refrén písně „Roll Me Through The Gates Of Hell“ … „see you in hell boys, see you in hell …!!!“. Vynikají po všech stránkách! (S)

Mischief Brew
Gunner Records
Sabotage Records

V ČR k dostání u Samuel.

[07.12.2006]







[ další recenze / next reviews ]